Sdílení informací na internetu se stalo v posledních letech normou. K tomu, abyste tento jev zaznamenali, pravděpodobně nepotřebujete vědecké důkazy. Stačí otevřít prohlížeč a libovolnou sociální síť. Pozorujte chvíli profil svého kamaráda. Hned na první pohled zjistíte, co dělal před týdnem, dokonce možná jakého prezidentského kandidáta podporuje. Ponořte se trochu hlouběji a budete překvapení jaký druh osobních dat veřejnosti lidé poskytují bez většího přemýšlení.
Většina lidí by řekla, že je na každém jednom člověku, co se o sobě rozhodne se svými přáteli sdílet online a jakou stopu po sobě zanechá na internetu. Ale co informace, které lidé sdílí o ostatních? Co když navíc zveřejňujeme informace o lidech, kteří za sebe ještě ani nenesou právní odpovědnost? Děti, například. Změní to naše přemýšlení?
Studie ukazují, že ve Spojených státech má 92 % dětí mladších dvou let nějakou online stopu. Třetina dětí se na internetu objeví ještě před tím, než jsou staré jen jeden den.
Vinit můžeme rodiče, kteří si neuvědomují důsledky. „Čeho se každý tak bojí? Fotky s omáčkou na obličeji? Co to jako udělá? Zničí to někomu život?“ ptá se maminka ve videu na YouTube kanálu The New York Times, ve kterém tři děti (staré 7, 16 a 18 let) konfrontují rodiče se svými názory na sdílení jejich fotek a osobních informací na internetu. Sdílení obrázku dítěte s obličejem umazaným od omáčky může být prostě ponižující, tím ale seznam důsledků nekončí. Jak jedna z dcer zmiňuje, její matka na internetu sdílí „celý její život“ třeba včetně fotek v plavkách, které by si sama nikam nedala.
Rodiče se v tomto videu snaží jmenovat různé výhody takového jednání – podle nich ukazuje, že jsou na své děti hrdí (dokonce to považují za projev lásky), slouží jako upevňující komunikace s širší rodinou nebo přáteli. Ale na každý rodičovský pozitivní příklad je tu jeden negativní přímo od dětí.
Toto pětiminutové video je skvělým shrnutím toho, v co lidé, kteří sdílí fotky svých dětí online, věří. Jen 36 % matek nesdílí fotky svých dětí online s žádným cílem. Nejdůležitějšími důvody k takovému chování je u zbytku společenská participace – neustálá snaha držet s ostatními krok a demonstrovat svou pýchu na své děti, konfirmace – tedy pocit uznání od ostatních. Dále se rodiče snaží třeba o to, aby jim ostatní záviděli, některým to zase přijde prostě výhodné nebo jednoduché.
Termín sharenting se skládá ze slov share (sdílet) a parenting (rodičovství) má popisovat právě tento fenomén, kdy rodiče pravidelně přispívají na sociální média obsahem spojeným s jejich dětmi.
Méně než polovina rodičů cítí, že by sdílení jejich dětí na internetu představovalo nějaké riziko. Jen 6 % pečovatelů připouští, že by některé informace, které sdílí, mohli být pro jejich potomky v budoucnu nějak ztrapňující.
Přesto, že to mnoho rodičů popírá, sharenting se zdá být velmi sobeckou aktivitou, jelikož přináší benefit jen konkrétním pečovatelům/rodičům. Je to aktivita, která je pro ně výhodná a přináší jim pocity potěšení.
Napětí mezi tím, co chce rodič pro sebe a co je dobré pro jeho dítě, je velmi silné. Často to může vyústit až v konflikt identity, obzvláště pokud se rodič třeba živí jako blogger.
I to je zajímavý fenomén. Rodiče blogy začínají víceméně pro sebe jako koníček nebo jistý druh terapie. Chtějí v něm pokračovat, čím dál výrazněji ale cítí potřeby dítěte, které nelze přehlížet. Situace je mnohem horší pro ty, kterým se třeba podaří začít se blogem živit.
Tvrzení, že rodiče blogeři přiživují pomyslný začarovaný kruh sharentingu, není daleko od pravdy. Takoví rodiče představují pro jiné rodiče vzory, často u nich vyhledávají radu nebo inspiraci.
Děti si začínají být vědomé toho, že jejich rodiče o nich sdílí informace bez jejich svolení, v překvapivě nízkém věku. Často se jim to nelíbí. Uvědomují si své vlastní soukromí a rodiče s tím často dokonce konfrontují. Děti po svých rodičích nakonec požadují především to, aby je nechali kontrolovat svůj život. Chtějí svobodu rozhodovat o tom, jaký obsah týkající se jejich života bude online a jaký ne. Nejjednodušším způsobem, jak se s takovým napětím vyrovnat, je jednoduše se jich zeptat a dát jim příležitost vás odmítnout.
Naneštěstí tohle většina rodičů neumí. Otázkou je, zda za to může třeba tradiční rodičovský hierarchický model, kde je dítě rodiči zcela podřízeno, musí ho poslouchat a důvěřovat jeho rozhodnutím. V této dynamice není pro přání dítěte mnoho prostoru.
Dva nejčastější způsoby, kterými matky ochraňují své děti online, je skrytí jejich identity a také jednoduché ujištění se, že sdílený obsah není zcela nevhodný.
Tyto mechanismy představují dobrý základ, rozhodně existuje ale více způsobů, jak své děti chránit. Paula Otero, prezidentka z podvýboru pro informační a komunikační technologie v Sociedad Argentina de Pediatría, jmenuje několik pravidel, které by pediatři měli rodičům doporučit.
Rodiče by například měli:
- Znát zásady ochrany soukromí, které jednotlivé sociální sítě a webové stránky mají
- Nastavit si Google Alert na jméno svého dítěte
- Sdílet informace o zdravotním stavu svého dítěte výhradně anonymně
- Dobře zvážit sdílení polohy a celého jména svého dítěte
- Dát dítěti možnost rozhodnout se, zda chce, nebo nechce, aby byl s ním spojený obsah publikován online
- Zvážit, jaké důsledky může mít obsah v budoucnosti
- Mezi rodiči není o problematice sharentingu příliš vysoké povědomí. Většina z nich v této záležitosti jedná výhradně intuitivně. Je třeba, aby se rodiče dovzdělávali o možných důsledcích svého chování a aby pro ně existovaly jasné pokyny, jak s informacemi o svých dětech zacházet.
- A pokud se sami někdy ocitnete v situaci, kdy si nebudete jistí, zda je sdílení fotky dítěte s omáčkou na obličeji v pořádku, nebo ne, jednoduše si řekněte: „Zeptám se svého dítěte.“
Autor: Kateřina Janovská
Zdroje:
BLUM-ROSS, Alicia a Sonia LIVINGSTONE, 2017. “Sharenting,” parent blogging, and the boundaries of the digital self. Popular Communication [online]. 15(2), 110-125 [cit. 2020-05-30]. DOI: 10.1080/15405702.2016.1223300. ISSN 1540-5702. Dostupné z:
https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/15405702.2016.1223300
OTERO, Paula, 2017. Sharenting… should children’s lives be disclosed on social media? Archivos Argentinos de Pediatria [online]. 115(5) [cit. 2020-05-30]. DOI: 10.5546/aap.2017.eng.412. ISSN 03250075. Dostupné z: http://www.sap.org.ar/docs/publicaciones/archivosarg/2017/v115n5a02e.pdf
WAGNER, Amina a Lisa Alina GASCHE, 2018. Sharenting: Making Decisions about Other’s Privacy on Social Networking Sites. Publications of Darmstadt Technical University, Institute for Business Studies (BWL) [online]. [cit. 2020-05-30]. Dostupné z:
https://ideas.repec.org/p/dar/wpaper/90477.html
Why Kids Are Confronting Their Parents About ‚Sharenting‘: NYT Opinion, 2019. In: Youtube [online]. 7.8.2019 [cit 2020-05-30]. Dostupné z https://www.youtube.com/watch? v=YRPUZ3pufAg. Kanál uživatele The New York Times.