Mýtus 1. Elektronické hračky rozvíjejí dětské mozečky
Taky jste dětem pořídili ty blikavé žrouty baterek, co na ně mluví nejlépe ve dvou jazycích a nabádají je k všemožně ušlechtilým aktivitám, jako házení barevných kostiček do děr nebo – ještě lépe – simulování zvířecích zvuků? Problém je podle výzkumníků v tom, že pokud si děti s takovou hračkou hrají, jejich rodiče mnohem méně do hry zasahují, aby jejich konání komentovali nebo vysvětlovali. Tedy ochuzují je o ty nejvíce rozvíjející podněty, které jsou na světě k mání.
Navíc, pokud jste měli někdy příležitost dítě s takovou hračkou pozorovat, nejspíše jste zjistili, že dítě si s ní většinou hraje úplně na něco jiného, než hračka sama. Nezajímá ho, jak se které zvíře hlasově projevuje, spíše chce tu věc pořádně rozblikat. Proto si často ty dobře zamýšlené podněty nespojuje správně.
Mýtus 2. Batolata se mohou snadno učit z obrazovek.
Výzkumníci v této oblasti mluví o tzv. “transfer deficitu”, který poukazuje na to, že digitální zážitky nemohou nahradit reálnou zkušenosti tak malých dětí. Technologie jistě mohou podporovat učení dětí, ale je jisté, že děti se dozvídají mnohem více z praktických zkušeností než z obrazovek, a to zejména v prvních třech letech života. Transfer deficit přetrvá do cca 30ti měsíců věku. Ukažme si to na příkladu. 15ti měsíční Alici její rodiče představili aplikaci, která ukazuje obrázky ovoce, třeba pomeranče a přitom opakuje slovo “pomeranč”. Také jí někdy opakuje “oranžová” a ukazuje i jiné věci této barvy. Za pár dní umí Alice rozpoznávat pomeranče v kuchyni a ukazuje na ně, pokud se na pomeranč maminka zeptá. Otázkou ale zůstává: “Chápe Alice, co to ten pomeranč vlastně je?” Pro úplné pochopení si bude potřebovat sáhnout na kůru reálného pomeranče, cítit jeho vůni a ochutnat ho. Děti si obvykle vyvíjejí symbolické kompetence mezi 2-3 roky, v tuto dobu je možné, že transfer deficit úspěšně překonají a z obrazovek se budou učit snadněji.
Mýtus 3. Používání technologií způsobuje poruchy pozornosti (ADD) a hyperaktivitu (ADHD).
Ve společnosti se traduje, že časté používání technologií vede k poruchám pozornosti a hyperaktivitě. Zatím však takovou spojitost žádný výzkum nepotvrdil. Jedna rozsáhlá studie z roku 2007 ale ukázala, že pokud děti do 3 let sledují násilné nebo jen zábavné, nevzdělávací pořady, mají mnohem větší předpoklady k tomu, že během následujících pěti let se u nich rozvine porucha pozornosti a hyperaktivita. Stejná studie také poukázala na fakt, že pokud děti do 3 let sledují pouze vzdělávací pořady, tedy pořady s obsahem určeným pro děti, pomalým střihem a s minimem vizuálních efektů, nemá to na jejich pozornost žádný negativní vliv.
Mýtus 4. V dnešní době se musí děti učit zacházet s technologiemi co nejdříve, aby nezůstaly pozadu
Většina rodičů má pocit, že je důležité připravit děti pro budoucnost, která bude jistě s technologiemi pevně spjatá. Očekávají, že jejich děti budou technologie používat ve škole, a tak budou potřebovat základní dovednosti, jak s nimi zacházet. Dokonce i finančně slabší rodiny často dbají na to, aby jejich děti měly přístup k technologiím např. alespoň u příbuzných nebo známých.
Na druhou stranu je třeba pomyslet na to, že technologie se mění tak rychle, že vše, co se děti do čtyř let naučí, bude naprosto zastaralé v době, kdy si půjdou pro občanku.
Mýtus 5. Generace dnešních dětí je jiná – jsou to tzv. digitální domorodci – technologie pro ně nepředstavují žádný problém
Zatímco někteří lidé říkají, že technologie dětem jen škodí, jiní hovoří o jakési přirozené vazbě mezi dnešními dětmi a technologiemi, které se nelze vyhýbat. Pedagogové ve školkách si stěžují na to, že už tak malé děti umí ovládat technologie mnohem bravurněji než oni. O technologiích obecně platí, že ty, které se začaly využívat po naší čtyřicítce, nás děsí, ty, co nás zastihly v našich “-cetinách”, vzbuzují naši pozornost. Ty, co se objevily před našimi dvacátými narozeninami, jsou pro nás cool a ty, které existovaly ještě před naším narozením, jsou zkrátka nezpochybnitelnou realitou. Pozor, neznamená to ale, že se díky tomu rodíme s dovednostmi je ovládat nebo jim rozumět lépe než generace před námi. Skotská psycholožka Christine Stephen se v jednom ze svých výzkumů se svými kolegy dotazovala přímo dětí ve věku 3 – 4 roky a zjistila, že děti, které nejsou vedeny k práci s počítačem nebo jinými technologiemi, jako např. digitální fotoaparát a herní konzole, považují tyto výdobytky za příliš komplikované nebo nezajímavé. S technologiemi se tedy tito tzv. digitální domorodci učí zacházet téměř výhradně skrze kopírování vlastních rodičů nebo učitelů – tedy tzv. digitálních přistěhovalců (termíny “digital natives” a “digital immigrants” zpropagoval zejm. autor Marc Prensky).
Mýtus 6. Dnešní děti jsou při používání technologií schopny multitaskingu
Psaní úkolu před puštěnou televizí, s tišenou hudbou, kontrolujíc Facebook a odpovídajíc na zprávy kamarádům je úplně běžnou realitou dnešního školáka. Většina dotázaných ve věku 8 – 18 let se pak opravdu domnívá, že jim multitasking nedělá žádný problém. Opak je však pravdou, lidský mozek zkrátka multitasking neumí, je pro všechny bez výjimky náročnou kognitivní aktivitou, která narušuje pozornost, zvyšuje pravděpodobnost chyb a způsobuje únavu. Zvyšuje také produkci stresového hormonu kortizolu.
Mýtus 7. Když je to interaktivní, musí to být vzdělávací.
S příchodem digitálních hraček a dotykových aplikací pro nejmenší se jejich prodejci obhajují tím, že jejich produkty jsou schopny zapojit dítě do smysluplných aktivit a odpovídat jim tak, jako by ve vhodnou dobu dělal dobrý učitel. Díky interaktivním prvkům tak podle nich mohou urychlit proces učení číst, psát a počítat. Bohužel většina aplikací nedokáže plně využít kapacit jejich média a maximálně dítě pochválí, když úlohu správně splní. Hláška “dobrá práce” však nedokáže nahradit plnohodnotnou interakci s rodičem nebo učitelem. Proto je třeba aplikace správně vybírat, nebo dítěti při jejich použití asistovat.
Mýtus 8. Světlo, které obrazovky vyzařují, je nebezpečné, ale pokud dítě spí a nedívá se, vše je v pořádku.
Tzv. modré světlo, které vyzařují LED žárovky nebo displeje a obrazovky našich digitálních kamarádů, má velice negativní účinky na naše zdraví a spánek. Pro děti do dvou let to platí dvojnásob. Např. puštěná televize může narušovat spánek kojence čistě mechanicky, nečekané audio nebo vizuální podněty jej mohou probudit předčasně nebo mezi spánkovými cykly. Pokud používáme jasně svítící digitální zařízení okolo spícího miminka, můžeme také blokovat přirozený vývoj jeho cirkadiánních rytmů, rozpoznávání dne a noci. Tyto rytmy se vyvíjejí až do přibližně 6ti měsíců.
Mýtus 9. Je nezdravé pouštět hudbu v místnosti, kde si děti hrají.
Pomalá, jemná a známá hudba v pozadí může podporovat dětský rozvoj. Naopak rychlá, hlasitá a neznámá hudba způsobuje kognitivní přetížení dětských mozečků a narušuje jejich hru a přirozené učení.
Mýtus 10. Děti tráví stále méně času organizovanými sporty, protože tento čas nahradily obrazovky
Nedávno provedená australská studie překvapivě ukazuje, že australské děti se věnují sportu více, než kdy předtím, ale paradoxně jsou méně fyzicky aktivní. Hmm..cože? Takže od začátku: děti se v opravdu velké míře účastní organizovaných sportovních aktivit, ale zároveň tráví více času před obrazovkami. Tento čas pak nahrazuje chození ven a klasické zevlování s kamarády, kde se překvapivě pěstuje velké množství fyzických aktivit. Jen si vzpomeňme, lezení po stromech, na střechy, honička atd. Nemějme jim to za zlé, často to není jejich volba – dnešní rodiče se stále více obávají nástrah městských parků a ulic, a tak děti raději vidí u počítače, než s partou kamarádů venku. Otázkou zůstává, kde jim opravdu hrozí větší nebezpečí.
